PETRA TIMUROVÁ - obrazy, fotografie, poezie, grafika...

Jejda, tady to teda zase jede Petro. Lidem jen těžko vezmeš jejich pravdu o něčem, čemu nerozumí a častěji rozumět nechtějí. Vážím si osobně každého člověka, který je sám sebou a neomezuje tím ostatní či nenapadá je za to, že nejsou stejného druhu, vyznání a názoru na věci okolo nás. Proboha co by to bylo za svět, nuda samá nuda. Osobně mám rád veškeré umění a přiznám se, že u moderního jsem měl co dělat abych ho z počátku přijal. Nakonec jsem však pochopil ten kontrast a krásu i v tom, co uniká klasickému kumštu umění, technika, věda barev a všelijaké další technické věci, které hluboce uznávám a obdivuji, ale na druhou stranu se musím přiznat, mnohem více nacházím v umění expresivním, nehledám totiž v umění technickou dokonalost, ale především duši autora, křehkost jeho vnímání, citech a emocích. Chci v obraze nacházet něco víc než dovednost autora, ale pocítit jeho duši a pokud je rozervaná nevnímám to negativně. Mám rád detailní grafiku, mám rád minimalismus, mám rád expresionismus i surrealismus, mám rád akční umění a jistou přirozenost a živočišnost, nechci být “temným umělcem” jen proto, že to co mám rád a těší mě je pro mnohé zvrácené či temné. Když jdu například v podvečer kolem řeky s přítelkyní a je nám příjemně a řešíme spolu její menstruaci, nemyslím si, že nutně chceme někoho šokovat, jsme tam jen ona a já a těšíme se na další experimenty a cesty. Rozhodně se tady nebudu snažit obhajovat, to co dělám se mnohým líbí a mnohým ne. Ono je to v umění a asi nejen v umění složité a já jsem rád ne proto, že šokuji, páč k tomu bych mohl jen srát a zvracet po galeriích nebo střílet do lidí, ono když se to tak vezme, podívejme se jen na humbuk okolo výstavy bodies. Rozhodně nejde o nic jiného než o nepochopení části společnosti. A já myslím, že je dobře, že se nechápeme všichni, znamenalo by to, že jsem už opravdu omezeni a stáváme se stádem. Ohledně nacismu jsem si vzpomněl na událost, která se stala Dalímu, namaloval na několik pláten Hitlera a okamžitě byl poprask, proč to jako dělá, zda je příznivcem Fašismu. Osobně považuji na světě za největší zlo fašismus, rasismus a komunismus. Děkuji za to, že mě nic příliš nepoznamenalo i když vše je tu stále kdesi ve stínu a občas vystrčí svoje rohy. Takže obraz nacismus pokud si ještě dobře pamatuji název, jelikož je to poměrně stará věc a tvořil jsem ji v cyklu “Nietzsche” měl být spíš výkřik proti tomu, jak lze zneužít filosofii F.Nietzscheho a jeho nadčlověka. Nebudu zde ani psát, kolik dobročinných organizací a programů podporuji právě díky tomu, že jsem mezinárodním výtvarníkem a když mohu, vždy pomůžu. Ale přiznám se, že tímto se nikde nechlubím, né snad proto, abych nepřestal být “temným” ale abych opět nedal příležitost lidem, tvrdit jak povrchní snaha o zájem to je atd. Cokoliv dělám, vždy se najde někdo kdo moje názory, aktivity a činy pošpiní, takže jsem raději ten “temný” a “zlý” a to dobré si ponechávám pro sebe, protože dnes se každý chvástá jak dobrý je a ve skutečnosti dělá velké…… osobně také nehodnotím ostatní lidi a to co dělají dokud je nepoznám natolik abych pochopil co tím vlastně chtějí říct. Jsem opatrný v souzení, protože mám vlastní zkušenosti a ty nejsou příliš dobré. Nevím co ještě napsat, kdo chce jistě opět najde i v tomto vyjádření mnoho špatného, zlého a temného, ale mě je to vlastně jedno. Mám rád lidi, kteří se pokusí než něco napíší mě kontaktovat a poznat aby zjistili kdo vlastně jsem. Někdy mi společnost přijde, že když sleduje záporného hrdinu ve filmu, uvěří tomu, že herec je hajzl. Stejně tak v umění jde o umění, to jak tvořím je jedna věc, je to moje tvorba a kdybych cítil potřebu se vrátit k realismu a dokazovat někomu, že umím i jiné věci než ty, které mají úspěch. Na druhou stranu můžu být rád, že úspěch mají právě věci které mě baví…nakonec je mi ale jasné, že se vždy najde člověk, kterému nepadnu do oka, natož když se ani nesnaží tím okem vidět víc než si sám určil. Osobně třeba nemám v lásce spoustu věcí, zkrátka mi mnoho věcí nic neříká a mnoho věcí zcela jistě nechápu, ale mám pro ně přesto jakési pochopení, že se jistě mnohým můžou líbit a co víc, mohou je potěšit. Stejně tak si musím vážit lidí, co jezdí na mé pražské výstavy z celé republiky a i ze zahraničí…ono když sedíte doma a z ničeho nic u vás zazvoní turisté z Francie, zda můžou do ateliéru a podívat se na moje díla až takhle osobně, všichni Jirkové Svobodové začnou být jen taková malá kapka hořkosti na jinak sladkém koláčku. Na nikoho se nezlobím a ani nemám důvod, vždyť, lidé by měli chodit tam kde je to těší, moji příznivci tak činí, takže proč ti co se jim moje umění nezdá nepočkají slušně opodál a nezajdou na výstavu, která pro ně bude třeba opravdovým potěšením. Osobně ale musím říct, že mě dodnes udivuje, že odborníci, umělci a v posledním cyklu například i sexuologové moji tvorbu podporují a chápou. Takže kde je ten nejčastější problém v nepochopení mé tvorby, nebude to náhodou trochu v tom, že laická veřejnost snáze snese květináš s kopretinami z tržiště v nevkusném rámu, než dílko u kterého se musí trochu přemýšlet? A přirozeně, že mnoho odpůrců řekne, u tampónu a vložky přemýšlet nebudu, nojo ale to je potom složité, když se společnost rozhoduje kdy myslet a kdy jen slepě zavrhovat. Ale to není můj problém, každý ať si dělá co chce a jak chce. Omlouvám se jen za jedno, že doposud jsem neudělal nic jen proto abych šokoval, naštěstí to nemám se svoji klasickou tvorbou zapotřebí. I když na druhou stranu, moje ilustrace znají opět především odborníci, umělci, galeristi a to na světové úrovni. Menzes a fetish art zná kdejaký debil v ČR. Myslím, že je jasné o co tu běží. Procento zdejší společnosti, které se zajímá o umění je zanedbatelné, ale právě extravagance a zajímavosti moderního umění zasáhnou širší veřejnost, proto chápu, že tato tvorba je vnímána jako snaha šokovat. Ale já se právě těmto experimentům věnuji jen pro radost a v malém množství….vždyť vložky jsem vystavil jen jednou a na příští výstavě si chci zase užít kresby. Kdybych chtěl šokovat, vystavil bych hned můj nový projekt “Valentyn”, ale ten bych rád představil zase až budu cítit, že chci já a že jsem vnitřně přesvědčen, že je to ze mě upřímné. Tolik od velectěného Jana Krumphanzla. Můžete mi líbat nohy a nebo zadek. Obojí mě potěší. A pokud někoho šokuje, že spím s plyšovou bakterií HIV tak si může taky trhnout. Jsem jiný protože jiný jsem, neliším se úmyslně a nebudu se snažit být méně odlišný jen z důvodu, že si na mě každý druhý ukazuje. Kdo mě zná ten ví, kdo mě nezná, ten ví akorát tolik, kolik si dovolí on sám. Já vás neznám a proto, přeji všem aby se jim dařilo a aby to co dělají a navštěvují bylo pokud možno to, co chtějí a hledají a hlavně aby spokojenost ze života byla tím, co ovlivňuje jejich jednání, chování a míru tolerance. Netoleroval bych cokoliv, co ostatní omezuje, ale umění neomezuje ať ja takové či makové….a pokud si někdo myslí, že ano, necítím zlost, ale jen strach z toho, kam společnost chce dojít. “Nemyslíš a nechováš se jako většina, jsi špatný, černý a temný. Musíme tě převychovat, musíme tě seřídit, vyléčit….omezit tvoji nezvladatelnost.” Já neprosím o pomoc, já se bojím a doufám, že ta průměrná většina stádní společnosti nezabije umění a jeho svobodu. A pokud si opět v textu protiřečím, nikdy jsem nebyl zastáncem toho, že si člověk nesmí protiřečit, jsme či nejsme složité osobnosti, někdy je v nás tolik odlišných osobností najednou, že se můžeme sami se sebou pohádat, ach, někdy bych si dal i pár facek, ale to jsou emoce, to jsou city, je to život. A buď žijeme a občas padneme únavou na kolena a dotkneme se země a přitiskneme tvář na rozpálenou cestu, kterou se trmácíme od dětství a občas si odřeme kolena, ale pokud cítíme tu sílu, kterou prožíváme, překonáváme, přijímáme a nacházíme. Je to krásný život. Někdy mě mrzí, že jsem nepochopen, někdy cítím strach z toho, že mě zase někdo udeří za to, že nejsem takový jak bych se hodil většině, ale naopak vždy mě potěší, když vidím, že to co dělám někomu pomůže, že moje tvorba a moje rozhodování těší často lidi, které ani neznám. Nezavděčíme se každému, ale když těšit a srát lidi, tak vždy tím, co je nám vlastní…nepodlézat ani zákeřně nesekat nožem do ostatních. Jak řekl OSHO: “Budmě oblaky!” někoho potěšíme tím, že se na nás podívá a jiného přivedeme k zármutku, že bude pršet. Ale není to tím čím jsme, je to tím čím jsou ostatní. Nesnažme se stát něčím, jen proto, abychom potěšili 50% okolí a 50% zklamali. Stačí zůstat tím čím jsme a stejně to bude vždy 50% na 50%. Ale můžeme být 100% jisti, že to je proto, že jsme tím čím jsme. A kolik lidí je skutečně tím čím je? Myslím, že málo. Myslím, že je důležité se hledat, není důležité se přetvařovat, ale při hledání sebe sama je zcela jisté, že často se staneme něčím, co neviděsí jen ostatních pár, ale někdy můžeme děsit i sebe. Život a každý člověk je složitý….pochybuji, že někdo může říct….Jan Krumphanzl je takový a takový, nevím to ani já, ani moje matka a otec, tak kdo z ostatním si myslí, že něco ví? Přátelé? Tohle berte jen jako výkřik…..prostě jsem vystrčil hlavu z roští a nenapadlo mě nic než buď strohé “baf” a nebo tohle páté přes deváté. usmívejte se na svět, slz je občas víc než by mělo. A ještě drobnost, která mi unikla, to jaký jsem nemá nic společného s obhajobou svého díla, nenacházím ani důvod k jeho obhajobě. Jsou ti co si ho koupí a mají z něho radost a jsou jak se zdá a věřím, že jich je méně, těch co moje dílo nemusejí. V čem spočívá obhajoba tvorby? Nemohu přesvědčivě obhajovat, když to nedělám. Moje dílo maximálně obhajují ti, co si ho kupují, vyhledávají a například si rádi koupí knížku kterou jsem ilustroval a napíší mi, že je to super. Taktéž nakladatelství jistě ví, proč se rozhodne pro moji ilustraci, určitě né proto, že by ji považovali za nějaký shit. Dále, odborníci v galeriích a společnostech zajímajících se o umění. Nerozumím Jiřímu Svobodovi proč by umělec měl obhajovat svoje dílo, dílo mluví samo za sebe, oslovuje ostatní a nachází si příznivce a odpůrce jako všechno co na tomhle světě je. Takže jen k tomu, osobně nemám potřebu obhajovat svoje dílo tam, kde prostě nemá úspěch, to je logické, například znám mnoho umělců co se mezi sebou hádají co je a co není dobré a já se jen směju a prostě se bavím, protože tenkrát šlo myslím o Pollocka a jeden byl realista a druhý expresionista, mě sice média od počátku tlačí do expresionismu a surrealismu, ale mě je to jedno, nic mi nevadí, ale vadí mi, když se dva dohadují zda je to či ono dobré. Já mohu vždy jen říct líbí - nelíbí….neřeknu….dobré a špatné. Protože umění je krásné a každý si najde to své. Konvenční nechci být, páč takový nejsem, stejně jako nechci být slepý a hluchý nebo netolerantní. A šokovat také nechci, ale jak říkám, šokovat se musí člověk nechat, není to o tom, já budu šokovat, ale o tom, proboha tohle mě šokuje. Mě například šokuje spousta věcí a věřím, že to není jejich záměr. A chápu to celkem bez problémů, že je to můj problém. Ale mnoho lidí tohle nějak nechápe a stále se cítí tím, co je šokovalo jaksi poškozena. Když půjdu po chodníku a vedle mě si sedne ženská a vysere se před očima všech lidí, řeknu si “páni, to je úlet!” a odstoupím ale pobaví mě to. Někoho to určitě šokuje, otázkou je, zda paní chtěla šokovat a nebo prostě má všechny u řitě a potřebovala se vysrat. Společnost má svoje morální zaříkávadla a čarovné hůlky. Znám lidi co vystupují velice vážně a mají vysoce uznávaná místa a doma dělají věci o kterých ani já nehodlám mluvit. Protože, co je mi vlastně do toho. Ale to už jsou právě věci, které s uměním nemají nic do činění. Představte si, když například pracuji na grafice inspirované vůní ženského přirození, slečna je mladá a krásná a její rodina nedočkavě čeká co vznikne vzájemnou spoluprácí mé osoby a jejich dcery. To prostě potěší, že oni chápou o co jde. Přirozeně potom jsou ti, co to pochopit nechtějí a řeknou, bože to je zvrácené. Takže pro jednoho je to úžasné a pro druhého děsné. Takže mě nezajímá ta řada lidí co je z mé tvorby znechucena, páč já je nenutím na ni chodit, naopak, mě zajímá ta řada lidí co je nadšena a koupí si moje dílo a nebo si ho přijde prohlédnout. Na menzes art chodí i školy a nikdy nezapomenu na učitelku co řekla, “vidíte, lidé hledají zázraky mezi nebem a zemí a zapomínají na jeden, který je jen kousek pod pupíkem ženy!” Není to ani o věku, ale opravdu jen o lidskosti, protože si moc rád vzpomínám na manželskou dvoji, které mohlo být okolo 70 let a jejich nadšení z toho nápadu tisknout přirozením ženy menstruační krví na papír bylo úžasné. A pokud se mě někdo ptá, pro koho dělám to co dělám, mám to rád a baví mě to…dělám to právě pro takové lidi a pro sebe. Ostatní mě nezajímají, ti určitě mají možnost najít si své milované umění a nechodit tam kde vystavují něco, co vás šokuje.

Jsem moc ráda, že se sem vracíte, i když v poslední době se poměrně často stává, že místo bouřlivých vod témat k diskusi, je zde k vidění spíše klidný, zapadlý rybníček kdesi v lesích různých blogů a zpráv internetových novin.

Tak jen doufám, že mne neochromí další nepříjemná choroba, zánět duhovky a jiné trable s očima. Je to až symbolické, když pozorovatel a výtvarník postrádá něco tak nepostradatelného a až když věci nefungují tak, jak mají, si uvědomuje, jaké měl štěstí, nebo má, že drobné výkyvy v jeho zdraví, nejsou nezvratné.

Honzo, díky za nabídku Máš v celku slušný servis Měla bych si začít vážit UT v paneláku a pokud budeš potřebovat čtvrtou paspartu, dej vědět

Jirko Jsem ráda, že jsi si našel chvilku a nechal průchod fantazii. Tvůj postoj k tématu chápu a děkuju za názor, ať je jakýkoliv. Ještě jsem Ti chtěla popřát…. Vše nejlepší ke Tvému dnešnímu svátku

Vrátím se k tématu tohoto článku. Je jasné, že můj pohled na díla Honzy Krumphanzla není záporný, ostatně dvakrát jsem s ním vystavovala a chystá se výstava třetí. Ačkoliv se zdá být zápornou bytostí, nevnímám to tak, nikdy není nic jen černé, nebo bílé.

Jeho díla, konkrétně práce s menstruační krví, mne nešokuje. Do experimentů tohoto druhu musí mít člověk notnou dávku exhibicionismu. Naše země, která se teprve pár let rozhlíží po světě, nemajíc téměř žádných hranic, nezná dekadentní díla ze zahraničí a místo zamyšlení se nad podstatou věci, nebo chcete-li “nesmrtelnosti chrousta”, vnímá tento “výkřik” jako urážku sama sebe, jako drzost podanou na stříbrném podnose.

Účinnost negativní reklamy známe, nicméně v tomhle případě šlo, když ne o svobodu slova, o svobodu projevu, výtvarného počinu. Je docela legrační, když galerie zpětně hledá viníka ve svých řadách, protože se dílo nelíbí, pobuřuje nebo pohoršuje. Myslím si, že “humbuk” okolo projektu Umělců s kladivem byl očekáván, a stížnosti puritánů také, jen mi nějak uniká pointa onoho přetahování o kontroverzní díla. Většina autorů má své webové stránky, takže nebyl problém zjistit, jakým směrem se jejich práce ubírá.

Jsem ráda, že lidé mají odvahu jít proti proudu, dávají svou kůži na trh a pod svá díla se podepisují, čímkoliv. Jen by to chtělo ještě vteřinku před tím, než cokoliv zavrhnete, probudit mozkovou aktivitu a alespoň si zkusit představit, co by tím “básník” asi chtěl říci. Třeba je to jen prosba o pomoc.

Hezký den všem Petra

Ahoj Petro,

opět jsem zavítal na tvé stránky a prohlédl si Tvé další obrazy. Asi nejzajímavější je Fénix - je to kompozičně hodně výrazné. Člověk má chuť shrnout oponu toho křídla a podívat se, co se za ní ukrývá. Chtěl by se toho peří dotknout, ale kombinace barev asi svědčí o tom, že brzy vyšlehnou plameny. Jenže není jisté, v jakém okamžiku to bude. Pozoruji ten obraz a nejsem si jist, kdo koho bedlivěji pozoruje… Další důkaz toho, co dovede správná kombinace barev a základních tvarů.

Zaujalo mne také Tvoje nové téma „nedokvašené“ cenzury díla pana Jana Krumphanzla.

Já už jsem se k tématu vyjádřil přímo na jeho stránkách. Ale jsem k dílu hodně kritický.

S cenzorním zásahem do výstavy pochopitelně nesouhlasím. Ovšem v této cenzuře nevidím maloměšťáctví - lidé už jsou totiž zvyklí na leccos. Spíš se někomu chtělo říct: „Tak dost, čím nás to zase krmíte?“. Paradoxně díky onomu cenzornímu zásahu se dílu dostalo publicity, kterou si zdaleka nezaslouží. Dílo rozhodně není originální - desítky podobných či dokonce shodných námětů lze najít v zahraničí i u nás. Lze říci, že lidé jsou již podobnými ptákovinami přesyceni, proto také zaznamenávají tak výrazný úspěch výstavy, které jsou zaměřeny například na umění minulých dob. Tehdejší autoři, aby se uplatnili, museli do svých děl vložit maximum invence spolu s dokonalým zvládnutím techniky. Takový přístup lidé ocení i dnes, bez ohledu na to, jak konvenční námět si umělec vybere.

Pan Krumphanzl obhajuje své dílo naprosto nepřesvědčivým způsobem. Nejprve tvrdí, že nechce být konvenční a zároveň že šokovat vůbec nechtěl. S exhibicionistickým zanícením se vyznává z toho, jak se rád mazlí s menstruační krví své partnerky a zároveň mu připadá nepochopitelné, že řada lidí je jeho dílem „Její dny“ znechucena. Snaží se své diváky přesvědčit, že má styl, ale přitom všechna témata, která kreslí, zobrazuje stále stejným způsobem.

Jestliže krásu ženy zobrazí kresbou, která připomíná některou z oživlých mrtvol na Gigerových obrazech a pak vytvoří kresbu nazvanou nacismus, a to ve shodném provedení, tak buď oslavuje nacismus, takže lze říci, že jeho díla jsou morálně závadná, a nebo jinak kreslit neumí. Přičemž pravděpodobně „B“ je správně. I když podle toho, jak se prezentuje, může jít o kombinaci obojího. Čímž nechci říci, že pan Krumphanzl nemá talent, ale plýtvá jím na zobrazování něčeho, co z něj leze jako hnis, což on sám přiznává. Gigerovy skeče jsou plné podobných tvarů, ale navzdory často odporným a děsivým tématům, mají velmi výraznou a nepřehlédnutelnou pointu. Mám pocit, že pan Krumphanzl si z jeho děl vypůjčil jen ty boláky.

Pan Krumphanzl se podle mne prostě snaží vyždímat i ten nejposlednější hadr v naději, že z něj vypadne zlaté zrnko. Zatím má jen mnoho řídkého bahna, ale to se jak známo rozlévá do daleka.

Stručně řečno - vložky v rámu = mnoho povyku pro nic.

Zajímaly by mne nějaké další názory na jeho tvorbu. Reakce na jeho stránkách jsou totiž většinou buď vulgární nebo naopak až extaticky nekritické, zbytek je tak nějak „mimo mísu“.

Měj se krásně

Zdraví Tě

Jirka Svoboda