PETRA TIMUROVÁ - obrazy, fotografie, poezie, grafika...

Spoutaná

řemeny

temnými

akordy

Škrtám si

na tváři

další

den

Oči

jak křemeny

ohňostroj emocí

jiskry rozzáří

Prosvětlí

IIIIIIIIII

*

IIIIIIII

tmavou

noc

Já

s každou

vteřinou

vnímám

Tvou

přítomnost

Ještě
ruce
mám

Hladit dokážou, když tělo znavený únavou padá


Ještě
oči
mám

V temnotách zavážou je vlasů prameny

Vítr je zvedá


Ještě
ústa
mám

Bezhlasně ukážou mé sny, ztracený

Nezbývá než hledat...

Hýčkáš můj smutek
a vana stydne

Na hrudi
podivně
mne svírá

Propast
mezi náma

Sálá netečností

Ze skutečnosti
bez výčitek
roste Černá díra

Zahřej mne!

Sama
Už nechci být

Z vyleštěné lahve
od šampónu
Prázdné
Přání splnit

Nepůjde

V dlaních hlavu má
Rozpolcená

Nahá, bez tváře
Bortí oltáře
ze snů
Unavená

Vlasy svázané
bezvětřím

Prosím,
začni tančit

Tmu
rozbij kamenem!
Prosviť ji plamenem
rudých
rtů

Vítr ve vlasech
splašený
může
zase
začít
tančit

Krajina
pásy silnic spoutaná
je jako já

S vrabčáky u krajnic

Jsou jako myšlenky...
Nechávám je plynout
možná pár vteřin

Jen zatnout pěstí
lehnout si do trávy
a volně rozkvést

Zavřu oči
v jiném světě

Šeď z oblohy padá

Snažím se
fouknout
lehce
z posledních sil
Rozevřít dlaně
kopretinou

Teď jen tajně doufám
svojí vinou
aby má duše
nikdy
nebyla
tak
...šedá...

Roztříštěné myšlenky jak střípky zrcadel
Na cestách

Sbalím svoji duši
Do dřevěné krabičky
Až padne

Prach...

Pak malé růžky vyklíčí
Snad Archanděl Gabriel
Nebude se bát

Ty

Se třinácti klíči
Rozsvítíš svíčky

Tam...

V temných tmách
Nikdo nesmí stát.

Mizíš v samotě
svého vnitřního světa

V emocionálním minovém poli

Jako mlhou opředený sebeklam
v sobě se ztrácíš

To je trošku potřeštěná vendetta

Rovnáš si myšlenky
Zkoumáš iluze
Tvé já...

Kolik má přání?

Počítáš?
Už dýl jak dlouho v jedné poloze

Pro někoho někým jsi!

A.... není to zdání?

Zdání, sen, iluze...
Přání?
Není?
Nejsi?
K mání?

Když přijde deštivá noc...
Světla lamp rozhalí tváře
skryté pod polštářem.

Ty noci mají malou moc
Jak moc? Jak málo?
Málokdy se ti stalo,
že jsi vstal a vzpomínal jsi

Na mne...

Prázdná ulice, vlasy slepené,
proudy vody padající z nebe.
Bez úkrytu
není proč mít strach

vedle tebe...

Chlad,
je jen ten co cítím na kůži,
uvnitř sálám vášní!
Je to zvláštní...
Horko, chlad, žízeň, hlad...
Ústa spojená,
neukojená...

Všechno kolem plave...
V jeden oka mžik,
čas, jako neplatný desetník.

Vzpomínáš na ten déšť?

I když je jiný,
stejný...
okamžik?

Rozdýchávám prostor
Uvnitř mne pálí....
Ten vesmír mne žárem roztrhá

Soupeřím s ním i s Tebou

S otevřenou náručí
Spoustu času
Promrhám

Sama

Nechci říkat cokoliv, co druhého raní
I když moje ústa jsou zamknutá

Bílé zdi jsou černým uhlem popsány

Snažím se smazat ta tajná přání
Rukama, tělem, tváří... budou tam

Budou tam, dnes ráno, odpoledne i večer
Budou tam zítra a možná i za měsíc

Všechny pocity snad byly rozdány

Tak jaký je ten můj, když chce se mi brečet?
Když mám všechno a chci ještě víc?